Jak se dělá mincovna (7) Jak se sestavuje tým
Číslo sedm mám rád a považuji ho vedle třináctky, za svoje šťastné číslo. Není náhodou, že jsem si sedmičku rezervoval pro nejtěžší kapitolu svých vzpomínek.
V úvodní části jsem zdůrazňoval, jak je pro úspěch každého podnikatelského záměru důležité vybrat správné lidi. Dosud se mé vyprávění neslo v jakési neutrální až neosobní formě a jednotlivé figury, respektive hráči byli pouze doplňkem příslušných pasáží. Situace se právě obrátila. Persony získávají tu nejdůležitější váhu a jsou to lidé, z nichž ještě mnoho pracuje v různých funkcích, ale bohužel jsou i takoví, kteří s námi naše pozemské snažení už nesdílejí. Nechci a nebudu nikoho hodnotit. Soustředím se jen na popis, jak jsem ty lidi vnímal.
Ve svých manažerských pozicích jsem byl pravidelně kritizován svými nadřízenými, nebo lidmi z personálního útvaru, že jsem povinné pravidelné hodnocení podřízených pracovníků v různých listinných podobách neprovedl, nebo ho provedl opožděně. Měli pravdu. Nedělal jsem
to rád, a už vůbec nerad jsem svá hodnocení přímo s lidmi projednával. Nechtěl jsem je zraňovat svými výtkami, a chválit jsem neměl vždy důvod. Navíc zastávám teorii, že povahu
člověka nezměním, je třeba využívat jeho dobré vlastnosti a ty špatné jenom tlumit. Negativní motivace nevede k cíli, jen lidi stresuje.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013.
Bílé peníze Vladislava II. Jagellonského Stručný úvod do problematiky
Za vlády Vladislava II. Jagellonského (1471–1516) se v roce 1483 v kutnohorské mincovně začalo s ražbou nového nominálu, a to bílého peníze.
Tato mince se následně, s určitými přestávkami, razila po dobu více než 130 let až do období protihabsburského stavovského povstání (1618–1620).
Přestože se mincovnictví Vladislava II. Jagellonského těší poměrně značnému zájmu numismatiků, pro jeho bílé peníze to neplatí. Ty stojí jednoznačně ve stínu
Vladislavových pražských grošů. Z tohoto důvodu nepřekvapí, že současná věda postrádá jejich moderní komplexní typologický rozbor, který nahrazují sice kvalitní, ale v ně
kterých ohledech zastaralé práce Karla Castelina. Navzdory jeho publikovaným příspěvkům se při popisech pozdějších nálezů setkáváme nezřídka jen s informací o počtu bílých
penízů v daném souboru, aniž by jim byla věnována nějaká další pozornost. O určitý koncepční posun ve studiu bílých penízů se dále pokusili již jen Jaroslav Šůla a Karel Peukert a nověji se jim věnoval Jiří Chvojka.
Již Emanuel Leminger konstatoval, že s ražbou bílých penízů, označovaných také jako denáry české, se započalo v pondělí před sv. Řehořem čili 10. března roku 1483. Jakost nového nominálu byla stanovena na sedm lotů (438/1000) a jeho hodnota na jednu sedminu pražského groše, resp. na dva malé (černé) peníze. Jako tyto nejstarší bílé peníze jsou v literatuře tradičně uváděny dvoustranné mince, které na lícní straně nesou obraz českého lva.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2014.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU