Tereza Eisnerová Mistři české numismatiky
Tereza Eisnerová patří k nejmladší generaci českých medailérů.
V rodné Praze studovala na střední Výtvarné škole Václava Hollara, kde se poprvé seznámila se základy modelování a sochařskými technikami. Ve studiu pokračovala na Akademii výtvarných umění v Praze, a to nejprve v sochařském ateliéru profesora Jindřicha Zeithammla a posléze v ateliéru figurálního sochařství a medaile profesora Jana Hendrycha. Tam také v roce 2012 absolvovala.
Cit pro jemné modelace a práci v reliéfu ji už za studií dovedl k zájmu o medailérství. A v tomto oboru brzy zaznamenala první úspěchy v podobě ocenění v soutěžích vypisovaných ČNB. Vůbec první její realizací se stala pamětní dvousetkorunová mince z roku 2012 k výročí narození malíře Kamila Lhotáka. Ve stejném roce začala spolupracovat také s Pražskou mincovnou.
Nejvýraznějším prvkem autorčina medailérského rukopisu je drobnopisný detail. Ve volné sochařské tvorbě je ale vášnivou experimentátorkou. Její výrazně expresivní styl suverénně kombinuje vlivy symbolistního sochařství přelomu 19. a 20. století s technikou ready-made.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2014.
ZE SVĚTA KOVOVÝCH ZNÁMEK (29) Známky mlýnů
Mletí obilí doprovází lidstvo po několik tisíciletí.
Od drcení obilí na plochém kameni malým ručním kamenným drtidlem v neolitu vývoj dospěl k současným moderním plně mechanizovaným a automatizovaným mlýnům.
Ačkoliv má mlynárenství v Čechách dlouhou a starou tradici1, nejsou u nás zatím doloženy historické mlýnské známky, jaké jsou známé kupříkladu z Německa2 či Slezska3. Kovové známky, které se u nás v některých mlýnech užívaly, nemají zpravidla spojitost se samotnou mlýnskou výrobou. Dokládají však jiné podnikatelské aktivity a zemědělskou výrobu některých mlýnů. Jedním z hledisek při členění mlýnů jsou zdroje hnací energie. Nejstarším byl mlýn tažný, jehož pohonem byla síla zvířat, později se využívala energie větru a vody, od minulého století přišly na řadu pára a spalovací či elektrické motory. V českých zemích převládaly vodní mlýny, které se zejména v XIX. století rozšířily do značného množství. Ottův slovník naučný4 uvádí koncem roku 1890 v Čechách 6882 mlýnů, 2503 na Moravě a 650 ve Slezsku. K tomu ještě 573 mlýnů provozovaných „po továrensku“, celkem tedy 10 608 mlýnů. Mlýny byly tehdy na každém vodním toku, počínaje lučními potůčky. Řada jich zanikla, když se na přelomu století začala vozit laciná mouka z Uher umletá v parních velkomlýnech. Na snižování počtu malých vodních mlýnů, často odkázaných na rozmary počasí, měla dopad i domácí konkurence. S mlýny s válcovými stolicemi (americký mlýn, válcový mlýn, automatický mlýn, strojní mlýn, umělý či umělecký mlýn, jak se nazývaly) se nemohly měřit. Přesto je ještě v období první Československé republiky uváděn5 poměrně velký počet mlýnů, v sezóně 1923/1924 bylo v činnosti 10 221, v letech 1933/1934 pak 9220 mlýnů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
