Eliška Rejčka (1. 9. 1288 – 18. 10. 1335) – česká a polská královna. Její rodiče byli Přemysl Velkopolský a švédská princezna Luitgarda Richenza.
Život Elišky Rejčky byl neobyčejně pestrý, plný nečekaných zvratů a zápletek. Je jedinou českou královnou, která usedla na trůn dvakrát. Dědička polského trůnu, původním jménem Richenza, se narodila prvního září roku 1288 v Poznani. Otcem byl Přemysl Velkopolský a švédská princezna Luitgarda, která však pět let po narození dcery skonala. V roce 1300 se Richenza provdala za ovdovělého krále Václava II. a o tři roky později se sama stala českou a polskou královnou. Až u té příležitosti přijala jméno Alžběta nebo také Eliška. Václav II. se však z mladé manželky dlouho netěšil a zemřel několik dnů po narození jejich dcery Anežky.
Druhé manželství s Rudolfem Habsburským trvalo necelých devět měsíců. Rudolf, kterého za svého krále přijala část české šlechty, zemřel v roce 1307 při obléhání Horažďovic na úplavici.
Rejčka se mimo jiné proslavila vztahem s českým velmožem Jindřichem z Lipé, s nímž od roku 1318 žila na Moravě. Jindřich byl za vlády v zahraničí bojujícího Jana Lucemburského nejmocnějším mužem Českého království a zřejmě jedinou skutečnou Eliščinou láskou. Sám Jan Lucemburský byl ostatně obdivovatelem půvabné Elišky. Neuvěřitelnou shodou okolností oba muži zemřeli ve stejný měsíc i den, konkrétně 26. srpna. Jindřich již v roce 1329, Jan Lucemburský pak roku 1346 v bitvě u Kresčaku.
Hlavně v posledních letech svého života se Eliška věnovala charitativní činnosti. Už v roce 1323 ale založila ženský cisterciácký klášter se špitálem na Starém Brně, baziliku Nanebevzetí Panny Marie a o rok později farní kostel svatého Vavřince v Brně. Svoji osudovou lásku, Jindřicha z Lipé, přežila o šest let. Pozůstatky obou byly uloženy do baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.
ZLATÉ
MINCE
